První osídlení se dokumentuje v údolí pod Kočnou už v prvním tisíciletí našeho letopočtu: toto malé množství horských lidí pravděpodobně přežívalo hlavně díky lovu. První oficiální zápisy se zmiňují o dřevěné kapli v roce 811, která sloužila jako útočiště obchodníkům a mnichům přicházejícím od Tržiče, kteří dále pokračovali do Korutan nebo na druhou stranu přes Karniolu k moři. Během morové epidemie ve 14. století bylo údolí osídleno lidmi utíkajícími před hrozbou smrti. Zemětřesení v roce 1348 v Korutanech s epicentrem u Beljaku / Villachu (zemětřesení X. stupně podle EMS, pocítili ho až v Neapoli, Štrasburku a Krakově) zanechalo stopy také v našem údolí: 40denní otřes země porušil přírodní přehradu na západě od Makekovy Kočny, což byla jediná překážka držící vodní masu velkého jezera, které poté začala odtékat. Dříve zaplavenou zemi, která byla po odtečení jezera bažinatá, začali od 17. století dále postupně vysušovat, do dnes zde zůstalo několik menších bažinatých oblastí. Velké jezero zmiňuje ještě slovinský historik Janez Vajkard Valvasor.

V 15. a 16. století přišli na území Jezerska Turci, kteří za sebou nechávali zpustošené a spálené farmy, obyvatelé před nimi utíkali do hor. Odtékající jezero pomohlo rozvoji zemědělství, údolí bylo posázené obilím a dalšími potravinami, které lidé potřebovali k přežití. Chov ovcí byl jednou ze základních hospodářských činností. Společně se sousedy Solčavany začali jezerští farmáři v 17. a 18. století s plánovaným chovem vysokohorských ovcí, tzv. jezersko-solčavské plemeno. Kromě zemědělství přežívali obyvatelé také díky obchodování se zbožím v oblasti mezi Kranjem a Korutany. Vylepšené cesty ve směru Kranje a začátek slévárenské výroby v obci Kokra umožnili rozvoj koňské dopravy: od poloviny 18. století tak bylo možné zásobovat slévárny s dřevěným uhlím. Po vymizení kovářství o století později začal rozvoj pil a obchod s cenným jezerským modřínem, který odváželi do Terstu na výrobu lodních stožárů, později po železnici také do Lublaně a Kranje.

Na konci 19. století začalo být Jezersko zajímavé také pro nově se rozvíjející průmysl - turismus. Penziony a hostince zde sice byli kvůli obchodním cestám už mnohem dříve (dokumentováno alespoň od 16. století), s rozvojem turismu ovšem údolí pod Kočnou začalo navštěvovat stále více lidí, kteří sem přišli kvůli přírodním krásám Jezerského údolí a okolních hor. Čeští páni, kteří vlastnili továrnu v Kranji, postavili na přelomu století pod stěnami Grintovce horskou chatu (Češka koča), přáním nových hostů se začali přizpůsobovat také domácí obyvatelé, kteří rychle vybavili "pokoje pro cizince". Turismus zároveň způsobil rozvoj mnohých řemesel. První světová válka tento rozvoj poněkud zpomalila, ale obyvatelé se po válce rychlé vrátili zpět ke svým řemeslům. Po Druhé světové válce to ovšem vypadalo zcela jinak, syndikátní turismus byl prvním krokem zpět a v roce 1982, navzdory tomu, že jako jediné v oblasti mělo Jezersko status léčebných lázní, zavřeli nemocnici pro léčbu očních nemocí. Obyvatelé se kvůli změně organizace zemědělství hromadně stěhovali do Kranje a farmy upadaly. Situace se zlepšila až v poslední době, kdy se neustále více mladých rodin rozhoduje zůstat v rodném kraji a hledá zde také způsob, jak se uživit.